Radim Faltus pro Fotbalové Hradecko, 04/2021

Mistr ligy s hradeckým dorostem Radim Faltus v Řecku zažil krizi, při debutu ve Střížkově nářez.

Za největší úspěch své kariéry považuje dorostenecký ligový titul v barvách FC Hradec Králové. Cenné zkušenosti nabral při exotickém angažmá  Řecku, nebo u střížkovských Bohemians. V průběhu prozatím neukončené sezony 20/21 mění útočník RADIM FALTUS dres. Po třech letech strávených v Bystřianu Kunčice, týmu krajské I. A třídy, míří do Sokola Stěžery, aktuálního lídra okresního přeboru. 

Jak vzpomínáte na sezonu, na jejímž konci jste v Hradci zvedli nad hlavu dorostenecký ligový titul?
Vzpomínám dodnes a věřím, že budu do konce života. Oprávněně se říká, že velké úspěchy vám dochází až později. Dospěl jsem k tomu po vyjádření bývalého spoluhráče Tomáše Holeše, který ještě nedávno v jednom z rozhovorů zmiňoval, že právě dorostenecký titul řadí jako svůj největší úspěch. Gól na Arsenalu a titul se Slavií to přebíjí, ale to mu odpustím (smích).

Co stálo za takovým úspěchem? Byl to trenér, parta, nebo individuální výkony?
Kolektiv pod Lubošem Prokopcem a Jirkou Hofmanem byl opravdu výjimečný. Hodně se zmiňovalo, že za úspěchem stojí zejména týmová práce, s čímž musím souhlasit. Sešla se neskutečně silná parta, ať už po herní, nebo mentální stránce. Skvěle zapadli i další členové realizačního týmu.
Z vašeho ročníku 1992 se dokázalo ve velkém fotbale prosadit dost jmen, která si vybavujete?
Jsem šťastný, že se kluci dokázali prosadit. Zmiňovaný Holi, Jarda Zelený, Tomáš Koubek, nebo Tomáš Petrášek. Moc si vážím toho, že mohu vyprávět, že právě s těmito borci jsme dokázali něco velkého. Při vzpomínkách mi vždy vyskočí husí kůže.
Sezonu po titulu jste strávil v řeckém Ilisiakosu, jaká to byla zkušenost?
Vše bylo trochu složitější. Smlouvu jsem tehdy podepisoval s klubem Ionikos, hrajícím druhou ligu. Nicméně po dohodě s manažerem jsem nastoupil do přípravy v klubu Panserraikos, který hrál dokonce první ligu. Víte, jak to je, osmnáctiletý kluk vylétne z rodinného hnízda, vydá se do cizí země, kde nikoho nezná, s nepříliš dobrou angličtinou a najednou se má měřit s hráči, kteřil byli i reprezentanti své země... Dodnes
nezapomenu na trenéra Josu Uribehe, který měl za sebou takové trenérské štace jako jsou Getafe, Elche, Alavés nebo Girona. Byla to škola a přímně přiznávám, mně se moc nedařilo, nestíhal jsem.

Co bylo poté?
Odjel jsem nachystanou přípravu do zmiňovaného Ionikosu. Bohužel se klub ocitl ve finanční tísni a byl přeřazen do čtvrté ligy, načež jsem tým opustil a narychlo se přesunul do Ilisiakosu. Ten působil v třetí lize a tam už to šlo, alespoň fotbalově. V šesti přátelácích jsem dal asi 6 gólů,  ale kvalita života byla špatná. S pomocí manažera jsem bydlel na hotelu, neměl moc peněz a chodil v jednom oblečení. Tehdejší krize, která Řecko zasáhla, se podepsala na všech klubech a tím pádem i na mně. Asi po 5 měsících jsme se rozhodli, že to ukončíme. Dlouhodobě to nebylo udržitelné, ale celkově si z toho odnáším hlavně pozitiva. Poznal jsem novou mentalitu, nová místa, donutilo mě to rozmluvit se v angličtině a celkově jsem se osamostatnil. Samozřejmě za velké podpory rodičů, za což jim patří velké díky!
Po návratu z Řecka jste prošel i střížkovskými Bohemians, kteří tehdy hráli druhou ligu...
Další zajímavý milník. Do Bohemky jsem se dostal hlavně proto, že mě znal trenér Miloš Sazima a věděl, co ode mě čekat. V jeho očích jsem platil za herního univerzála, takže jsem vystřídal posty útočníka, krajního záložníka, krajního obránce i defenzivního středního záložníka. Já byl hlavně nadšený, že můžu hrát druhou ligu. Bylo mi jedno kde. Na můj debut, který nedopadl pro tým dobře, nezapomenu. V prvním kole jsme cestovali na čtyřhodinový výlet do Frýdku-Místku, čerstvým nováčkem z MSFL, což na hráčích i fanoušcích bylo znát. Navíc přijela z Prahy Bohemka, takže fotbalová horečka udělala s domácími své. Po poločase jsme prohrávali 0:5, což jsem do té doby nikdy nezažil. Trenér Sazima  na mě o poločase ukázal, že půjdu hrát. Dodnes nezapomenu, jak stojím na půlící čáře a chystám se vyběhnout na hřiště. Otočil jsem se a za mnou tribuna s 5000 diváky. Jasně, nic extra, řeknete si, ale po zápasech v dorostu, ČFL nebo divizi, kam nepřišlo víc než 300 lidí, to bylo něco. Druhý poločas jsme vyhráli 1:0, ale náš autobus tu nálož přes rozviklanou D1 málem neuvezl.
Podzimní část aktuální sezony jste strávil v Kunčicích, další zápasy však přidáte ve Stěžerách. Proč jste přestoupil?
Nic osobního. V Kunčicích jsem poznal super lidi, mám tam kamarády a strávil jsem tam pěkné tři roky. Je zde spousta fotbalových nadšenců, bez kterých by se fotbal dělat nedal. Nároční, ale věrní fanoušci a já se tam budu vždy rád vracet. Nebylo to jednoduché, moc se nám nedařilo, přitom cíle byly nejvyšší. Důvodem přestupu byl zkrátka osobní pocit, vrátit se zpět do Stěžer. Odtud jsem odcházel od rozdělané práce a zpětně bych se možná rozhodoval jinak. Nicméně teď jsem ve Stěžerách a chci týmu pomoci tu práci dokončit. Ve Stěžerách mám mnoho přátel a i to rozhodovalo o mém přestupu. Děkuji všem, kteří se na mém transferu podíleli.
Moc se těším, až se konečně dáme znovu do práce!